Kluci v Microsoftu se konečně pochlapili a místo pochybného polotovaru do verze 3 přichystali konečně pořádné RPM balíčky, takže instalace Hyper-V ovladačů a služeb pro CentOS 6 (resp. RHEL 6) je pro nelinuxáře o mnoho snazší a rychlejší. Starší verze CentOSu, RHELu a SLESu se s nimi bohužel nekamarádí, takže u nich je potřeba používat stále Integration Sevices v2. LISv3 jsou podporovány na Windows 2008 a 2008 R2, tedy alespoň na těch edicích, které vám dovolí nainstalovat Hyper-V roli. Stahovat je můžete přímo od Microsoftu.
Co LISv3 nabízí?
- Podpora ovladačů virtuálních síťových karet, IDE a SCSI řadičů
- Zrychlení bootování díky block Virtualization Service Client (blkvsc)
- Synchronizace času s hostitelským strojem
- Integrace ACPI příkazů. VM může být vypnuta nebo uspána ovládacími prvky přímo z Hyper-V manažeru
- Podpora víceprocesorových virtuálních strojů u podporovaných distribucí (CentOS 6, RHEL 6)
- Rozpoznání, zda VM běží a odpovídá na příkazy (heartbeat)
- Možnost zjištění informací o virtuálním stroji skrze funkci KVP (Key Value Pair) Exchange
Nastavení VM a Instalace LISv3
Virtuální stroj je možno hned z gruntu nastavit tak, jak bude vypadat jeho finální podoba. Pokud máte Linux Integration Components ISO již stažené a neinstalujete z netinstallu, není nutno obcházet různé síťové nástrahy za použití berličky v podobě staršího (legacy) síťového adaptéru. Při instalaci samozřejmě síťový adaptér ani SCSI disky ještě neuvidíte, ale jelikož je instalace Hyper-V ovladačů extrémně snadná, budete je moci používat hned po druhém restartu. Po instalaci systému tedy do virtuální mechaniky vložte obraz CD Linux Integration Components a proveďte následující:
mount -t iso9660 /dev/cdrom /media
rpm -ivh /media/x86_64/kmod-microsoft-hyper-v-rhel6-60.1.x86_64.rpm
rpm -ivh /media/x86_64/microsoft-hyper-v-rhel6-60.1.x86_64.rpm
rebootU 32bitového systému samozřejmě nahraďte x86_64 za x86 a v názvu RPM souboru pak za i686. A to je vše, přátelé. Žádná kompilace jako u starších verzí a ani žádné rvaní vlasů při změnách v kernelu. Tak to má vypadat.
Zda se instalace integračních nástrojů zdařila, můžete zkontrolovat přes
lsmod | grep hv_Pokud vidíte načtené moduly podobně jako ve výpisu níže, pak byla instalace úspěšná.
[root@localhost ~]# lsmod | grep hv_
hv_timesource 1079 0 [permanent]
hv_utils 4747 0
hv_netvsc 21835 0
hv_storvsc 10375 1
hv_blkvsc 11698 3
hv_vmbus 31478 5 hv_timesource,hv_utils,hv_netvsc,hv_storvsc,hv_blkvsc,[permanent]Nastavení síťového adaptéru
Po instalaci Hyper-V ovladačů můžete začít používat síťový adaptér a SCSI disky. Síťovému adaptéru ale s největší pravděpodobností bude chybět konfigurace. Pokud jej nechcete spouštět a nastavovat ručně při každém startu systému, asi budete chtít nějakou vytvořit. Pokud ve svém virtuálním systému kromě této karty a loopbacku nemáte žádné jiné síťové rozhraní, je potřeba nejdříve systému oznámit, že budete chtít používat sítě. To uděláte tak, že vytvoříte soubor /etc/sysconfig/network a jako obsah uvedete
NETWORKING=yesDále vytvořte konfiguraci pro adaptér samotný. Do /etc/sysconfig/network-scripts/ifcfg-eth0 napište
DEVICE=eth0
BOOTPROTO=dhcp
ONBOOT=yesA od této chvíle vám eth0 bude poslušně startovat a tahat IP z DHCP serveru při každém spuštění virtuálky. Pokud chcete váš interface konfigurovat jinak, můžete se poradit s Deployment Guide na stránkách CentOSu.
Alternativou k ruční editaci souborů je pak stažení a použití konfiguračního nástroje. K tomu abyste ale mohli něco stahovat, potřebujete adaptéru vnutit IP adresu. V případě ochotného DHCP by tedy tato varianta vypadala následovně:
dhclient eth0
yum -y install system-config-network-tui
system-config-network-tuiA adaptér si nastavíte volbami v nástroji.