Několik posledních dílů Need for Speed nestálo za nic. Electronic Arts se posledních několik let zoufale snaží stavět na své zašlé slávě a kombinovat prvky z dřívějších NFS ve snaze vyrábět z nich opět nové a nové díly. Poslední díl, který jsem dohrál do konce, byl NFS Shift. Možná to ale bylo prostě proto, že nebylo co jiného hrát, protože i Shifty z roku 2009 jsou pouhým faceliftem Most Wanted z roku 2005, a ty staví na slávě pouličních závodů z NFS Underground z roku 2003.
Whine whine, bitch bitch
Od roku 2003 tedy kdysi slavná série Need for Speed stagnuje a točí se stále kolem pouličních závodů a honiček s policajty (úlet s názvem ProStreet raději pominu a budu se tvářit, že nikdy nevyšel). EA Need for Speedu tento nešťastný osud předurčila tím, že jej strčila do pytle ke zbytku sportovních her typu FIFA a NHL a proto NFS posledních několik let vychází prostě jen proto, aby vyšly. Dalo by se říci, že se z NFS stala taková ročenka, sdělující co všechno se za uplynulý rok vývojáři naučili a přilepili do svých pochybně optimalizovaných enginů (Madness, Chameleon, atd.) Korunu tomu pak EA nasadí tím, že hru nechá vyvíjet každý rok jiným studiem a na závěr do ní naočkuje svoji pseudo-sociální samokládu (Autolog) tak, že singleplayer mód málem nejde spustit dřív, než EA nadiktujete všechny své údaje od PINu k platební kartě až po číslo bot.
Hra na ořezávanou
Need for Speed: The Run je jiný. Neříkám, že je lepší, ale rozhodně je jiný. Konečně mi připadá cílený i na jinou skupinu, než mládence, kteří mají mokré sny z lepenkových mračítek na VW Golfu. Koncept ladění jednotlivých komponent vozu po postupné redukci v předchozích dílech konečně úplně odpadl a jediné co si můžete zvolit je pár barev a jeden ze tří bodykitů, takže auta už zase vypadají jako auta a ne jako friťák na kolečkách. Zrušeny byly i peníze a veškeré další majetkové prvky, takže zbyl čistý požitek z jízdy a případného ramování policejních či jiných zátaras. Bohužel ve jménu konverze her na interaktivní filmy přišly o místo i herní prvky navozující pocit volnosti, ale ten je u The Run naštěstí vykompenzován „příběhem“ (uvozovky jsou v tomto případě nutné), a hlavně vizuální stránkou a hratelností.
O co tedy jde?
„Příbeh“ The Runu je prostý, s otevřeným začátkem i koncem, ale velmi důležitý pro pochopení toho, proč je celý NFS: The Run vlastně jeden jediný závod. Hrajete za hispánce jménem Jackson Rourke a dlužíte peníze. Hodně peněz. Dokonce tolik, že mafiánům stojíte za to, aby si vás našli a zbavili se vás v drtičce automobilů. Z té se vám se ale podaří utéct. Shodou okolností se právě v té době chystá velký ilegální závod přes celé Spojené státy, zvaný „The Run“, ve kterém je první cenou 25 milionů dolarů. Vaše známá, rusovláska Sam Harper (kterou mimochodem hraje Christina Hendricks, wink wink ;) ) vás do tohoto závodu může dostat. A taky dostane, protože o čem by jinak celá hra byla, že? V průběhu závodu se tedy musíte v etapách probojovat přes cca 280 soupeřů a nepočítaně policejních a mafiánských aut na první místo. Závod začíná v San Franciscu a končí v New Yorku a v jeho průběhu budete projíždět nejrůznějšími lokacemi od Údolí Smrti, přes Aspen v Coloradu, pastviny v Pennsylvanii až po Clevelandskou průmyslovou zónu, všemi vytvořenými podle své skutečné předlohy a to i včetně počasí, protože v některých lokacích se budete muset občas poprat s písečnou či sněhovou bouří nebo jinými environmentálními efekty.
Omrzliny
V úvodu jsem nadával na nedopečené enginy u starších NFS. Ani u The Run to ale není žádná výhra. Hru pohání Frostbite 2, tedy stejný engine jako u Battlefield 3. A kdo hrál Battlefield 3 ví, že co není dopředu naskriptováno , jako by nebylo. The Run má ale s Battlefieldem společného více než jen engine. Jednou za čas dojde k nějaké (předskriptované) události, po které následuje (předskriptovaná) cutscene s (předskriptovanou) pěší chůzí. Aby hráč jen nečinně nepřihlížel, vyzývá jej hra k interakci typu „umlať náhodnou klávesu“ a nevyhovění tomuto požadavku, stejně jako v Battlefieldu, vede k (předskriptovanému) špatnému konci. Když už hejtuju moderní trendy ve hrách, taky mě v NFS: The Run naprosto neskutečně štvala obdoba Battlefieldovského „You are leaving the combat area“. Stačí vyjet metr do pole nebo nezpevněné krajnice a fik, hra vás vrátí k poslednímu checkpointu a vůbec ji nezajímá, že byste se bez problémů vrátili sami.
Hráli a zpívali
I když je The Run jen dalším interaktivním filmem, je velmi příjemně audiovizuálně zpracován. Modely aut jsou věrné svým předlohám a je na ně radost pohledět, krajina okolo je barevná a rozmanitá a dokonce se v průběhu hry ani příliš neopakuje. Akční scény jsou místy opravdu ukrutně akční (tentokrát bez ironie) a adrenalinové kličkování v provozu na dálnici také neomrzí. Malý grafický bonus navíc je skutečnost, že se grafici konečně trochu naučili zacházet s HDR a motion blurem, takže množství přepálených a/nebo rozmazaných scén je minimální. To vše je doprovázeno pestrým soundtrackem obsahujícím kompilaci všeho možného od uspávacích balad až po tvrdý rock, podle toho, jak si situace vyžaduje. Jediná zrada v tomto směru je fakt, že kvůli tomuhle eye candy zabírá The Run 17 GB, což je docela dost, vzhledem k tomu, že se dá bez problému dohrát za čtyři nebo pět hodin.
Shrnutí
Need for Speed: The Run je pastva pro oči a první škobrtnutí správným směrem k tomu, jak by NFS mohly vypadat. Volnost pohybu si v The Run v žádném případě neužijete, zato se však můžete kochat okolní krajinou. Hra je chytlavá, ale velmi krátká, a s přihlédnutím k tomu, že celý děj „příběhu“ je předem naskriptován, je požitek z opakovaného hraní mizivý. Umělá inteligence už sedmnáctým rokem neumí vybírat zatáčky a policie má buď automobily dosahující rychlosti zvuku anebo bezostyšně cheatuje.