Mám blbuvzdorný pythonovský updatovací skriptík pro deb-based systémy. Jedná se v podstatě o jednoduchý wrapper nad apt-getem s několika málo možnostmi nastavení. Primárně je určen pro bezobslužné aktualizace systémů a pro vypisování zastaralých balíčků v reportech. Nedávno mi bylo nahlášeno, že při jednom updatu balíčku samby se skript nějak rozbil a nedoběhl do konce.
Už se mi párkrát stalo, že jsem u zákazníka potřeboval k místní zabezpečené Wi-Fi síti připojit další zařízení. Po dotazu na heslo jsem však místo odpovědi obdržel jen nechápavý výraz doprovázený větou typu „Já žádné heslo nemám. Já prostě zapnu počítač a jsem na internetu.“, případně ještě častěji „Já heslo nevím, to ví <doplňte rodinného příslušníka nebo známého>“. A v případě že ani ten není k sehnání, nezbývá mi nic jiného, než se vrhnout po již připojeném zařízení a přesvědčit jej, aby mi heslo prozradilo.
Vyrábím tu zrovna jedno administrační rozhraní, v němž potřebuji zobrazit několik položek, které mohou nabývat tří různých stavů. Stavy, které potřebuju vyjádřit, by se daly pracovně nazvat „vynuceně vypnuto“, „vynuceně zapnuto“ a „na vyžádání“. U těchto položek budou existovat vždy právě tři stavy. Nikdy ne více a nikdy ne méně. Jaký prvek tedy použít, aby byl intuitivní a v GUI nesežral moc místa?
Linuxové jádro má memory management implementován docela slušně a tak si může dovolit využívat „nevyužitou“ RAM jako mezipaměť pro urychlení různých I/O operací s tím, že když bude paměť potřebovat nějaký jiný proces, je kernel téměř okamžitě schopen data uložit na persistentní úložiště a požadavku procesu vyhovět. Někdy se ovšem může stát, že tahle cache nabobtná do olbřímích rozměrů a kernel usoudí, že je moc sexy na to, přidělovat paměť nějakým podřadným procesům.
Ty jo. Oni to fakt v Microsoftu mysleli vážně.